V 19. století, kdy se v Evropě odehrávaly významné události, byli obyvatelé Žatce zcela pohlceni vlastními problémy. Zabývali se výstavbou nového občanského pivovaru a nového gymnázia. Za okresního hejtmana Wussina v roce 1820 a barona Schönaua od roku 1823 prošlo město velkým zvelebením, bylo obklopeno prstencem parků. V roce 1848 si obyvatelé dostavěli vlastní městské divadlo a revoluce měla na město jen malý vliv.
V roce 1856 byl Žatec napojen na telegrafní síť, v roce 1857 byla postavena nemocnice. Obchod s chmelem se dále rozšiřuje a v roce 1860 vydává Dr. Seifert časopis „Der Hopfenhandel“ (Obchod s chmelem).
Kolem roku 1870 začíná v Žatci tzv. Gründerzeit. Vedle již existujících spolků pěveckých a hudebních, byly založen sbor dobrovolných hasičů, Kredit – und Hypothekenverein, který se stal městskou spořitelnou, plynárna a cukrovar. Mohl být zahájen provoz nádražní budovy, otevřen izraelský chrám a kostel na novém hřbitově.
Žatec se stává železniční křižovatkou a měl přímé spojení s nejdůležitějšími obchodními centry: Vídní přes Prahu, Norimberkem přes Cheb, Berlínem přes Teplice – Drážďany a Mnichovem přes Plzeň – do Řezna. Začala industrializace.
Boj o nadvládu v Německém spolku vedl v roce 1866 k takzvané „německé válce“ mezi habsburským Rakouskem a sílícím Pruskem. Po porážce mnohonárodnostního rakouského státu v rozhodující bitvě u Hradce Králové se Habsburkové dostali pod takový tlak, že již nemohli národnostní požadavky ignorovat. V roce 1867 získalo Uherské království větší nezávislost. Od této chvíle existovalo Rakousko-Uhersko jako duální monarchie. Českému národnímu hnutí nebyla přiznána rovnoprávnost.
Čeští politici však požadovali i vnitropoliticky nezávislý stát se sídlem vlády v Praze. Většina německých Čechů to kategoricky odmítla, protože se nechtěli stát menšinou pod českou vládou. Stávalo se to pro ně stále větší existenční výzvou.
Žatec hrál v této situaci významnou roli. Za přípomínku stojí takzvaný Badeniho – krizový dekret z roku 1897. Tehdejší předseda rakouské císařské vlády Kazimír Badeny navrhl prosadit jazykovou rovnoprávnost mezi němčinou a češtinou v celém království. To samozřejmě vyvolalo velké demonstrace a nepokoje v německy mluvících oblastech, zejména v severozápadních Čechách. V roce 1897 to postihlo zejména Žatec. I když Badeniho vláda krátce poté odstoupila a příkazy byly odvolány, v Žatci stále docházelo ke konfliktům, muselo být přivoláno vojsko.
Německé obyvatelstvo, zejména studenti a členové studentských spolků, napadali české podniky, rozbíjeli okna a v hostincích docházelo k potyčkám. Tyto někdy kruté, jindy spíše směšné události jsou součástí společné česko-německé či německo-české historie, a to nejen v Žatci.
Dalším příkladem je osud menšinových škol. Konkrétně šlo o menšinovou školu v Žatci, která se stala terčem útoku německého obyvatelstva. Rozhodli se tuto školu zlikvidovat. A tak se sešli a zpívali německou píseň „Die Wacht am Rhein“ (Stráž na Rýně), což se v případě Žatce zdá poněkud zvláštní, protože Žatec leží na řece Ohři a pokusili se tuto školu zničit.
Násilných útoků se však dopouštěli i Češi proti Němcům a jejich institucím ve většinově českých regionech, takže k eskalaci konfliktu přispěly obě národnostní skupiny stejnou měrou.
Koncem 19. století byl žatecký okres s převahou německého obyvatelstva. Nyní ve městě žilo asi šestnáct tisíc obyvatel, z nichž deset procent tvořili Češi. Kromě toho zde žila silná židovská komunita. Židé, kteří zde žili, se většinou cítili jako rakouští Němci, ale zůstávali věrni svému židovskému náboženství.