Napsat dějiny města Žatce je náročné. Národnostní vášně a politické kalkulace během studené války do značné míry bránily objektivnímu pohledu na německo-české dějiny od 19. století. Jak německá, tak česká strana zveličovala zásluhy svého etnika, zatímco činy druhého etnika byly očerňovány nebo zamlčovány.
V české národní historiografii, kterou zahájil v roce 1848 František Palacký, psal velmi emotivně o neustálém boji mezi germánskými kmeny a Slovany, který nebyl ničivý, ale plodný. Čechy popisoval jako národ mírumilovných, demokraticky organizovaných sedláků. Z toho Alois Jirásek vytvořil národní mýtus. Tato představa měla vliv až do 20. století. Po roce 1948 ji komunisté reinterpretovali tento mýtus jako boj vyděděných dělníků a rolníků – Čechů – proti majetné šlechtě, měšťanům a velkostatkářům – Němcům. To mimo jiné ospravedlňovalo jejich vyhnání. Bylo odstraněno mnoho stop po německé kolonizaci a zamlčena staletá historie Němců v Čechách
.
Sudetoněmecká historiografie, která začala vznikat v roce 1918, naopak prezentovala německé osídlení Čech s výsledekem evropských migrací od vrcholného a pozdního středověku jednostranně jako civilizační přínos a technickou modernizaci zaostalé země. Skutečnost, že šlo také o zištnou politiku, že německá i česká šlechta v Čechách sledovala své vlastní hmotné zájmy, byla přehlížena. Záměrně se také přehlížel fakt, že vyhnání sudetských Němců bylo způsobeno též jejich kolaborací s hitlerovským Německem. Obě strany zastíraly mimořádný význam židovského obyvatelstva, zejména v Žatci, pro prosperitu Čech v průběhu staletí.
Pro hlubší poznatky doporučujeme knihu Žatec, publikaci Nakladatelství Lidové noviny, Edice: Dějiny českých měst, 2004
Otokar Löbl