Na začátku 30. let nebyla cesta do Mnichova vydlážděná. Patnáct let po vzniku Československé republiky, tedy v roce 1933, oslavili Češi a Němci 28. říjen poprvé od vzniku republiky společně v masové demonstraci, jakou Žatec ještě nezažil.
Čím větší však byly davy nezaměstnaných a čím více bylo zničených zdrojů obživy, tím více se vyhlídky na klidné česko-německé soužití rozplývaly. Nyní vypukly v Žatci střety mezi stoupenci Henleina a německými aktivisty. V posledních předválečných parlamentních volbách SdP v Žatci jasně zvítězila. Sudetoněmecká strana získávala další příznivce a sympatizanty díky obratné demagogii a systematicky se rozšiřovala za masivní podpory NSDAP. V Žatci bylo považováno vítězství Henleina za vítězství jednotné německé myšlenky. SdP se stala nejsilnější stranou v Československém parlamentu s 21,5 % hlasů.
Henlein se ve svých projevech zpočátku vyjadřoval ve smyslu aktivistické politiky; zdůrazňoval svou loajalitu k československému státu, v jehož rámci chtěl posílit spolurozhodovací a samosprávná práva německé menšiny. V listopadu 1937 se však Henlein v dopise podřídil Hitlerově expanzivní politice; od této chvíle bylo zjevným cílem připojení sudetských území k nacionálně socialistické Německé říši.
Po připojení Rakouska měla Sudetoněmecká strana 1,3 milionu členů. A tak je třeba si uvědomit, že při počtu asi 3 milionů sudetských Němců v Československu se jednalo o obrovské množství lidí, kteří byli v řadách této strany. Ostatní strany, alespoň většina z nich, se nyní připojily k Sudetoněmecké straně, například „Svaz zemědělců“ nebo Křesťansko-sociální lidová strana, které byly dříve zastánci aktivismu, tj. spolupráce s československým státem. S nimi přešla velká část jejich voličů k Sudetoněmecké straně. V komunálních volbách v roce 1938 dosáhla v Žatci SdP 74,3 %. hlasů.
V této době však bylo také zřejmé, že Sudetoněmecká strana není ničím jiným než pobočkou NSDAP v Československu. Na akcích SdP se stále častěji ozývaly výkřiky „Heim ins Reich“ nebo „Heil Hitler“. V sudetoněmeckých oblastech se neustále zvyšoval teror proti disidentům, zejména proti sudetoněmeckým sociálním demokratům nebo komunistům, ale také proti Židům. Docházelo také k útokům na židovské obchody a lidi.
Radikalizace německého „Volkstumskampfu“ a Hitlerova otevřená i skrytá výhružná gesta vůči Československu nakonec vedla k mezinárodní „sudetské krizi“ a cesta k Mnichovu se stala jasnou.
